Dobré dopoledne, dnes je čtvrtek 13.12.2018, Svátek má Lucie a zítra Lýdie

V roce 1997 vyšli pod akreditací NCEA, Irsko z Evropského polytechnického institutu, s.r.o. v Kunovicích první profesní bakaláři profesního typu v ČR tak, jak tomu bylo tehdy v západní Evropě standardní. NCEA, Irsko tehdy pro bakalářský stupeň trvala na tom, aby základem týmu vyučujících byli především praktici. Mnozí tehdejší evaluátoři z NCEA dokonce větší účast teoretiků – profesorů a docentů považovali za kontraproduktivní z pohledu profilu absolventa. Uběhlo dvacet let a čas ukázal, že Irové měli pravdu.

V té době se ČR snažila o přijetí do EU. Všichni jsme usilovali o to, abychom pochopili principy fungování západní společnosti a tedy i jejich vysokoškolského systému. Abychom pochopili, jak je profesní vysokoškolské studium realizováno v USA, absolvoval rektor a prorektorka na Rushmore University PhD. a MBA studium. Dokonale jsme se s obsahem a systémem jejich profesního vysokoškolského studia seznámili. Výsledkem spolupráce bylo jmenování rektora a paní prorektorky, jak je to zvykem v USA, jejich profesorem.  Rushmore university je americkou vysokou školou s akreditací z Velké Británie. Profesory jsme se stali na Rushmore university a tento titul byl následně schválen Chartered Management Institute, UK pro EU.  Mluvím o tom proto, že chci dokladovat, že jsme si my, akademičtí pracovníci EPI, vybudovali dobré znalosti toho, co profesní vysokoškolské studium ve světě, který má mnohem větší zkušenosti, potřebuje.

Následně si EPI cíleně vychoval velice kvalitní tým vyučujících, do něhož zapojil skutečné odborníky z praxe. Specialisty, kterých si veřejnost vážila a kteří toho mohli tolik studentům předat. Avšak bývalá Akreditační komise u nich nesmyslně trvala na publikaci v impaktovaných časopisech, což je pro lidi z praxe úsměvné.  Z tohoto důvodu Akreditační komise zlikvidovala bakalářské studijní obory Finance a daně a Management a marketing zahraničního obchodu, jejichž absolventi byli v praxi vyhledávaní a v praxi se perfektně uplatňovali. Jejich studium nic stát nestálo (studenti si vše platili sami a stát jim ničím nepřispíval), a oni se okamžitě zapojili do praxe v podnicích. Na tomto principu budoval EPI i další profesní studijní programy. I z nich byli absolventi okamžitě rozebráni a byli velice úspěšní. Většina z nich si dokončila na jiných, „kamenných“ univerzitách druhý stupeň studia, mnozí disponují titulem PhD, MBA atd.  Národní hospodářství z nich mělo nesporně užitek, a přesto minulá Akreditační komise omezila přijímání studentů na EPI do studijních oborů Ekonomická informatika, Informační technologie. Hlavní důvod – málo docentů a profesorů a nedostatečná publikace. Obsah studia nikoho nezajímal!! Neměli jsme prakticky žádné nezaměstnané absolventy – ti byli rozebráni často ještě v průběhu studia třetího ročníku. Studenti byli se studiem spokojeni a investovali své peníze. Ani to nikoho nezajímalo.

President Obama již ve své reformě vysokého školství v roce 2013 založil svoji reformu na odlišném způsobu hodnocení kvality či hodnoty jednotlivých vysokoškolských institucí: nikoli podle vstupů a víceméně formálních kritérií (jako je například poměr pedagogů a studentů), ale podle zaměstnanosti a uplatnění absolventů, podle dostupnosti pro méně majetné nebo podle úspěšnosti studia; tedy podle výstupů a výkonu vysokých škol. Že by o tom v ČR nikdo nevěděl?

Nikdo doposud nemá odvahu vyhodnotit, jaké negativní dopady na vývoj celého vysokoškolského systému a na profilu vzdělávání naší mladé populace takový přístup bývalé Akreditační komise v ČR způsobil.  Kolik malých soukromých vysokých škol bylo z těchto důvodů zcela zbytečně zlikvidováno. Kdo navrhl legislativní systém, ve kterém vysoká škola nemohla proti tomu nic učinit, protože ani Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy bez Akreditační komise nemohlo nic rozhodnout. V takovém systému nutně vzniká jev „arogance mocných vůči slabším“. Ti, kdo tento stav dvacetileté stagnace vysokoškolského systému způsobili, nebyli doposud pojmenováni a spokojeně zmizeli do pozic profesorů na vysoké školy, nebo se znovu zapojili do „budování rozvoje“ současného systému.

A dnes se divíme, proč bakaláři nechtějí do provozních funkcí. Moderní koncepce bakalářského profesního stupně v ČR mohla již před dvaceti léty v ČR tento systém bakalářského studia zlevnit a umožnila by více mladým lidem studium na vysoké škole, který je z pohledu nastupující čtvrté průmyslové revoluce a přechodu na znalostní a digitální technologie, pro mladou generaci nezbytný. Princip exkluzivity studia na vysoké škole byl smysluplný v první polovině minulého století.  Ve 21. století je z důvodu rychlého rozvoje technologií a společenských změn toto pojetí nikoliv jen zastaralé, nýbrž pro další rozvoj vzdělanosti populace je dnes již nepřijatelné.

Dočkali jsme se i druhého dějství této tragikomedie. Domnívali jsme se, že po přijetí novely zákona o vysokých školách se vše změní, protože zákon definoval vysokou školu profesního typu.  Udělali jsme vše pro to, aby poslanci pochopili, že profesní bakalář a následně i profesní inženýr, plně propojený s řešením úkolů podniků a jejich rozvojem, je to, co ČR potřebuje a  aby novelu v této oblasti přes odpor části akademické obce schválili. Opět jsme se mýlili. Trend minulé Akreditační komise pokračuje i nyní. EPI podal k akreditaci další dva profesní studijní programy, které vypracoval ve spolupráci se zástupci podnikové sféry a u nichž měl garantovaný zájem podniků i participaci nejlepších specialistů na výuce.  A hodnocení Národního akreditačního úřadu bylo opět stejné. Hodnotitelé z veřejných vysokých škol spis shodili. Je neuvěřitelné, že na EPI ani nepřijeli zjistit si, co hodnotí. S vedením, ani vyučujícími, ani se zástupci podniků nemluvili, a že ani to, že vyučující publikovali po celém světě v profesně zaměřených konferencích, nestačilo.  Požadavek publikace v impaktovaných časopisech je i u vysoké školy profesní stále nástrojem pro likvidaci takové vysoké školy. Stejně, jako tomu bylo často u minulé Akreditační komise, ani nyní, přesto, že jde o zcela nové pojetí profesní vysoké školy, s nímž se hodnotitelé nemohli doposud na své vysoké škole, nebo pracovišti seznámit, na pracoviště, které měli hodnotit se ani neobtěžovali přijet. Nezajímal je tedy obsah a metodika výuky, ani uplatnitelnost a potřeby odběratelů.

Může se někdo divit, že po takové zkušenosti se zcela ztrácí důvěra v to, že se něco ve vysokých školách změní?

Děsivé bylo také tvrzení bývalé Akreditační komise, že máme nadbytek vzdělaných lidí. To vychází opět z pojetí exkluzivity vysokoškolského vzdělání platné v minulém 20. století. Dnešní bakalář v pojetí druhé dekády 21. století není přece vědec.  Pro velkou část populace to je provozní pracovník, který musí umět využívat nejnovější technologie, který by měl propojit teorii s praktickou činností a v životě a v praxi se dobře uplatnit. Tvrzením, že máme přespříliš vysokých škol, například oproti Anglii, mystifikovalo cíleně veřejnost, aby se ospravedlnila kampaň na zrušení některých malých soukromých vysokých škol. Mystifikátoři mluvili jen o velkých kamenných univerzitách, jako je Oxford a několik dalších. Cíleně opomněli, že v Anglii bakalářské studium nabízí nejen univerzity, ale i vyšší odborné školy, tzv. colleges.

Občané vidí, že prosadit pojetí vysokoškolského systému, jak nám je doporučovala svého času OECD, se moc nepodařilo.  Určitě to je i důvod, proč je naše vysoké školství jako systém v zahraničí nepříliš pozitivně hodnoceno. Do roku 1989 jsme měli zastaralé budovy vysokých škol, ale systém a absolventi byli srovnatelní s celým světem. Dnes máme exkluzivní, mramorem obložené budovy, předimenzované budovy, kde na chodbách často nikoho nepotkáte, ale současný systém je ve světě hodnocený jako podprůměrný a jak tvrdí podniky, profil studia neodpovídá potřebám současné praxe.

Vysoké školy usilují především o peníze na výzkum a vývoj a granty, jejichž výsledky často ani  nikdo nepotřebuje (nemluvím o základním výzkumu) a reálně toho národnímu hospodářství a podnikům moc nepřinesou. Kdyby šlo o soukromé prostředky, ani jeden podnikatel, ani jeden podnik by tak neinvestoval. Rychle by zkrachoval.  A potom prý řídíme stát jako firmu.  Samozřejmě, že to není stoprocentní, ale aplikovaný výzkum vysokých škol přináší společnosti velice málo, přes ohromné prostředky, které se do něj vkládají. Proč nikdo nenajde odvahu uvést do života pravidlo, aby při zadávání grantu na aplikovaný výzkum musela po jeho skončení vysoká škola prokázat, že skutečně něco přinesl – nikoliv jen hory papírů. Kdyby musela vrátit vysoká škola alespoň 5 % dotace a třeba jen po dva roky (za předpokladu, že jí některý podnik za řešení zaplatí, protože mu přineslo zisk), měli bychom ve vysokém školství přebytek peněz. Mám ale obavu, že při současném pojetí a personální struktuře vysokých škol, by téměř nikdo o takový grant z vysokých škol nestál. Nejsem si jistý, kolik by bylo zájemců, protože by žadatelé museli nést alespoň minimální odpovědnost za smysluplné uplatnění výsledků své práce. Obávám se, že v důsledku výše uvedených strategických chyb dnes mnohé vysoké školy nemají lidi, kteří by s podnikovou praxí uměli spolupracovat.

Je tomu dvacet let, co byl přijatý zákon o vysokých školách č. 111/1998 Sb. Bylo to 22. dubna 1998. Měli jsme zde dvacáté výročí a nikde žádná oslava! Sami posuďte, zda bylo co slavit.

Co na závěr? Mohu jen poradit našim mladým lidem, mým studentům. Nečekejte a pracujte na sobě. Využijte všechny dostupné vzdělávací zdroje, protože budoucnost patří jen lidem vzdělaným a bohužel těch, kteří systém blokují, se jen tak nezbavíte.

Opravdu je mně naší mladé generace líto.

 

Oldřich Kratochvíl
rektor

EPI s.r.o.

Novinky

Den otevřených dveří

12. 1. 2019 | 8:00 - 12:00

Ukázky učebních textů

Ukázka výstupních prací

Právě si stránky prohlíží

Právě přítomno: 226 hostů a žádný člen